ANIMAL´S OS, zapsaný spolek

Začalo to, jako často, telefonátem našich měšťáků. To jsem zrovna plavčila s potomkem ve vaně, hovor bral mužský. Jen jsem zadoufala, že nejde o nic akutního, natož pak o nutnost odchytu, v rodinném klanu už rýmičková viroza pokosila skoro všechny členy. Po vylovení vorvaňů z vany byl proveden křížový výslech jeho maličkosti, měšťáků a nakonec i pána, ke kterému přikráčel kocour a pravil "Tady budu doma", a to dva dny po sobě. Poprvé ho po pár hodinách vyšupačili ven, ať jde domů, druhý den čekal na parkovišti a "nastěhoval se" znovu. Nebyl nikoho ze sousedů a navíc byl zjevně nedávno ošetřen na veterině. To rozhodlo - měla jsem strach, že třeba ještě má brát léky a někomu vzal roha, i když mě vidina dalšího dospělého kocoura do naší momentálně výhradně kocouří sestavy nijak nenadchla. Tak, a teď pro ty méně trpělivé prozradím dobrý konec, žádné sbližování kocouří smečky se konat nemuselo, kocour (na jehož jméno jsem se vlastně zapomněla zeptat) se u nás zdržel necelých 24 hodin. K babičce, kde jsem byla evakuovaná s malými "soplíši", nám ho táta přivezl pozdě večer. Po telefonu ho komentoval mimo jiné slovy "no, pokud jsou to koule, jsou na tak velkýho kocoura fakt malý, ale něco tam má."

Dorazil mourák - pěkný, mazlivý, působící zdravě a udržovaně, celkem mladě vypadal. Na uchu měl hned u hlavy oholený obdélníček srsti a jednu nohu oholenou, ne jako pro odběr krve, ale dokola, jako pro kanylu. A byl kastrovaný, ale celkem čerstvě, rána se ještě hojila. Prohlédla jsem ho fakt pečlivě, ale žádné jiné poranění či stopy po zákroku, vysvětlující nutnost kanylace, jsem nenašla. ("Naši" kocouři, nalezení třeba někde v příkopu po srážce s autem, se běžně kastrují spolu s hřebováním zlomené kosti, při jedné narkoze a taky proto, aby jejich dočasný opatrovník pak týdny nepadal smrady.)

Kocour byl po prohlídce a zjištění, že není blb, plašan ani útěkář, vypuštěn do verandy, kde se jako v pelíšku zabydlel v otevřené přenosce. Ven se prchat nesnažil, dovnitř to občas zkusil, ale v zájmu klidu zdejšího domovského kocoura a zachování duševního zdraví babičky (na vybydlování její domácnosti mají monopol moje děti) byl vždy dost rychle vrácen zpět. Ukázal se být vzorně čistotným, z granulek si zdvořilostně zobl, spucnul půl DM konzervy a dal jednoznačně přednost naší večeři, přednímu hovězímu. Psici Bublinu důrazně vysyčel. A mazlil se s každým, kdo otevřel dveře.

Prolétli jsme stránky a "facebooky" ztracených zvířat, zajásali a zas se zklamali u velmi podobného kocoura ztraceného v okolí (drobnosti neseděly), ale zatím nic. Nechtělo se mi čekat, až ho majitel začne hledat přes policii nebo prostřednictvím internetu, nechtěla jsem cpát sympaťáka do karanténní klece a naštvat a rozhodit současnou kocouří sestavu přítomností nováčka. A jak jsme se, asi cynicky, shodly s kočkokolegyní, někdo za něj (kastrace i s infuzí, ošetření na uchu) nechal v nedávné době alespoň "dva tácy" na veterině, tak ho snad bude hledat. Tohle nebylo základní nutné ošetření kocoura z odchytu ve "verzi holobyt".

Vypsala jsem si kontakty na všechny veteriny ve městě a okolních vesnicích, přikovala děti k obrazovce pomocí Máši a Medvěda a šla svůj seznam obvolávat. "Dobrý den, bla bla bla, když uspáváte kocoura do narkózy na kastraci, uspáváte do svalu, nebo kanylujete?" No, chudák sestřička. (Sebrala mi vítr z plachet. Uspávají do svalu a kanylují pak a dávají infuzi. No, někdo musí umět; zakanylovat kočku v narkoze není úplně legrace.) Popisuju kocoura, kastrační rána ne čerstvější než tři dny a určitě ne starší než dva týdny, oholená noha dokola jako pro kanylu, přidávám oholený kousek ucha a protistrana doplňuje "mourovatý". "Toho jsme dělali minulý týden." Hurá, jsme doma, všechna čest personálu s pacienty v hlavě, udělala mi velkou radost. Už jen chvilka, než se v ordinaci uvolnil počítač a dostávám telefonní číslo. Pro jistotu ještě ověřuju ulici, sedí to, čtvrť pod kopcem, kocour si zašel jen tak kilometr. Další telefonát (doufám že) paničce. "Nechybí Vám kocour?" Chyběl. Asi se na paničku urazil za tu veterinu a odkráčel, ač jinak neutíká. Večer byl zas naložen do přepravky a táta ho cestou domů vysadil tam, kam patří.

A tak končí příběh čtyřiadvacetihodinového kocoura, který by za tak dlouhé líčení ani nestál, kdyby mi neudělal radost úspěchem "detektivního pátrání" a hlavně tím, že se ho podařilo bleskově vrátit původnímu majiteli, kterému opravdu chyběl. To se totiž v případě koček děje pořád ještě vzácně.